Mluvme spolu!

Radši vše řešíme přes text, než abychom spolu mluvili.
Jsme schopni obětovat dlouhé hodiny psaní,
hodiny plné nedorozumění, chyb a nepochopení.
Radši se schováváme za naše smartphony,
než abychom zazvonili na zvonek u dveří a řekli „Pojď, promluvíme si!“
Vraťme se zpět k tomu, co bylo kdysi.
Pojďme spolu mluvit bez nedorozumění a výčitek,
i třeba kvůli tomu, že byl použitý špatný smajlík.

Ano, je lepší to vše napsat.  Proto jsou internetové diskuse plné urážlivých komentářů od anonymních profilů. Anonymita nám dodává pocit síly. Pod anonymním profilem jsme totiž schopni napsat cokoliv. Ale kdyby došlo na moment, kdy to máme tomu člověku říci do očí, tak se většina z nás skrčí do klubíčka a mlčí. Nepodívá se tomu člověku ani do očí. A nebo uteče. Ale to kouzlo té anonymity v těch fórech. Bohužel někdo se nezalekne ani anonymity a pak ty komentáře někdy stojí doopravdy za to. To je ale zase jiná „úchylka.“ To je ta možnost síly psát a nebýt viděn a slyšen.

Tohle není dobře. Rozhodně ne.
Ale spoustě lidí to vyhovuje. 
Spousta lidí radši zůstává skryta ve stínu anonymity.
Na jednu stranu je to logické.
Na druhou stranu je to špatné.

Ona se celkově změnila forma komunikace. 
Kdysi se posílaly dopisy, pohledy.
Dnes jen maily, zprávy.
Doba je jinde.
My jsme jinde. 
Zkratky místo celých slov.
Desítky hodin tlučení do klávesnic.
Jen pár minut denně držení propisky v ruce.
Tedy aspoň já to tak mám.

Teď aktuálně komunikuji se spoustou lidí. Je pro mne daleko rychlejší, lepší a příjemnější s těmi lidmi komunikovat tak, že je vidím. Vidím jejich výraz ve tváři, když jim něco říkám. A to jak dobrou zprávu, tak i tu špatnou. U té špatné zprávy je to ještě důležitější. Dokážeme díky tomu lépe volit slova, upravit intonaci hlasu. Jsme schopni reagovat i jinak slovně. Třeba gesty a mimikou. To u napsání nejsme schopni. Tam to určujeme pouze pomocí smajlíku a nebo interpunkce.
Není to ideální. Je to naprosto na ho.. nic..

Dát tam tečku. Nebo vykřičník.
Napsat do zprávy smajlíka a nebo bez?
Tohle ovlivní celý další komunikační vzorec.
Je rozdíl mezi zprávou:
A) Nic se neděje. Jsem v pohodě. 🙂 
B) Nic se neděle! Jsem v pohodě. 
Žádný? A nebo velký?
Myšleno pořád stejně.
Jen ten na druhé straně to neví.
Neslyší.
Nevidí mne.
Vidí jen text.
Odepíše normálně? Naštvaně? Neodepíše.
A to je ten problém. Písmenkování.

Zvykli jsme si vždy vše řešit online.
Pojďme se vrátit zpět.
Do dob povídání u piva nebo vína. Kávy či čaje. 
Pojďme se projít do parku. Posadit na lavičku.
Pojďme si lehnout na louku. Koukat na nebe a poslouchat.

Ano. Zase je to takové pro vás beze mne.
Píšu to, tak by to mělo být správně, tedy jak to vidím.
Sám to nedělám. Nejde to vždy. 
Pišu desítky emailů denně.
Stovky sms týdně.
Tísíce megabajtů dat měsíčně.
Na messengeru visím hodiny denně.
Nestíhám se všemi jen mluvit.
Občas je potřeba to napsat. 
Ale není nad to slyšet toho druhého.
Snažím se řešit vše závažné alespoň hovorem.
Nepsat věci, které se nemají psát. 
Ale jde to těžko.

Závěrem jedna rada.
Nikdy nepište když vás někdo naštve.
Dejte si chill. Vychladněte. Zvládněte emoce. 
Pak buď zavolejte. Nebo napište že to proberete osobně.
A když ani toto nejde – odepište.
S klidnou hlavou.
S láskou a mírem v srdci. 
I když toho člověka nemáte rádi.
Uděláte tak ten svět trochu hezčí.
Zde funguje taková ta pyramida hovínek.
Každý potřebuje upustit pak tu zlost.
Většinou se to ventiluje dále na lidi.
Málo kdo to v sobě dokáže dusit a pak vypustit při běhu, sexu, sportu nebo při breku. 
Většinou to odnesou lidi nám blízcí a nebo podřízení v práci.
Není to správné. Je to špatně!
Změňme to.
Já jsem už začal. 
A co Vy?
Přidáte se?